Víte, můj rodič je pragmatický tvor tvrdíc jedinou pravdu – ať si každej dělá co chce a staví se na hlavu a vodráží ušima, co je ti po něm – což s přibývajícím věkem shledávám jako jediné možné řešení pro zacyklené mezilidské vztahy, podivné kompromisy a televizní debaty ve studiu Václava Moravce.
Svět za dveřmi našeho bytu je mi jaksi cizí a bulvární zvěsti o prominentních dětech, natož jejich jménech, mě přinutí maximálně tak líně sklopit oči k podivným titulkům o jakýchsi Noemi Bursíkových, abych se aspoň jednou od srdce zasmála, i když vlastně nejhorší na tom je, že ani není čemu.
Když měla jedna moje kolegyně v úmyslu pojmenovat svoji dceru Habé s typicky českým příjmením Nováková, poklepala jsem si na čelo a dcera ve výsledku dostala jméno Tereza. Když jsem se doslechla, že jedna slečna pojmenovala doopravdy svoji dceru Lorelai po výše zmíněné postavě amerického seriálu ve víře, že ji DĚTI VE ŠKOLCE budou oslovovat „Rory“ jako je v seriálu oslovována Lorelai Gilmorová mladší, dlouhé hodiny jsem to probírala se svým kamarádem, se kterým jsme si vyměňovali vášnivé emaily plné zlovolných narážek a posměšků. Ani trochu se za to ale nestydím, protože dítě ve školce má problém říct byť jen i „rohlík“, natož „Lorelai“. Jak asi bude té dotyčné matce, až zjistí, že její dcera se ani neumí představit? Protože i pro můj skoro třicetiletý jazyk je problém smotat se s v ústech do diagonál a úhlopříček zapříčiněných podivnou kakofonií tak nezvyklého jména.
Nějak ale netuším, co si mám myslet o módě rádoby exotických jmen, která POKAŽDÉ v kombinaci s koncovkou -ová působí minimálně bizarně, rozhodně ne ale „hoch“, jak by si možná pyšný rodič přál. Noemi Bursíková a Margarita Paroubková budiž toho důkazem už i jen proto, že asociace po vyslovení této slepeniny evokují všechno možné, jen ne potěšení z krásného jména pro vymodlené dítě, jak tomu bývá zvykem u libozvučných asijských jmen, která svoje opodstatnění mají. Nquyen Phuong Thao mluví v takovém případě za vše. Abstraktně krásný vjem, jakým vůně trávy je, totiž koresponduje s její konkrétní křehkou asijskou krásou. U Margarity Paroubkové si dokážu maximálně tak představit jen dítě s bílými vlasy, solí za uchem a limetkou v ústech. Taková Noemi Bursíková se bude muset možná vyrovnat jenom s tím, že se zase někdo snažil být něčím extra. To i ten Nicholas Topolánek je na tom lépe, u něj to totiž aspoň tak netahá za uši.
Prý je dobrým každý den, kdy se člověk může něčemu zasmát.
Tak nevím.
Když si totiž rodič nevidí na špičku nosu, je to pro dítě akorát za trest.
